10. Bibliografický záznam jako znak

V této kapitole se budeme zabývat bibliografickým záznamem jako entitou znakového charakteru. Bude nás tedy zajímat, co jednotlivé typy údajů označují. Řekli jsme, že bibliografické univerzum se skládá z entit, které mají své atributy a mezi nimiž existují vzájemné vztahy. Dále jsme hovořili o tom, že bibliografický záznam se skládá z údajů popisných, které se skládají z osmi kategorií, údajů selekčních, které se dělí na jmenné a věcné, a údajů lokačních, kam patří sigla a signatura, údajů exemplářových a údajů služebních. Nyní zkusíme uvést jednotlivé údaje bibliografického záznamu do vzájemného sémantického vztahu s entitami, atributy a vztahy v bibliografickém univerzu, pokusíme se je tedy interpretovat.

9. Bibliografický záznam jako věc

9.1 Bibliografický záznam

V této části se budeme zabývat obecnou strukturou bibliografického záznamu a strukturou pravidel AACR2. Bibliografický záznam se skládá z údajů označující atributy spojené zejména s provedením, ale také s vyjádřením a dílem a z údajů, které označují vztahy popisované entity k jiným entitám. Jednotlivé knihovny k němu pak připojují údaje spojené s jednotlivými jednotkami.

8. Vztahy jako predikáty

Vztahy slouží k znázornění souvislostí mezi jednotlivými entitami. Entity jsou přesně identifikovány pomocí atributů, vztahy poskytují další informaci. Vztahy jsou často poznatelné z analýzy samotného dokumentu, který může obsahovat informace jako "vydání", "verze", "založeno na", "přeloženo z" apod. To, že jsou vztahy v samotném dokumentu popsány naznačuje, že by měly být zaznamenány i při katalogizaci. Problémem je, že slovní popis vztahu v dokumentu neumožňuje často jednoznačné určení, o který vztah se jedná. Proto je třeba určit vztah na základě věcné analýzy a nespoléhat se na slovní vyjádření, kterým je popsán v dokumentu.

7. Atributy jako predikáty

Atributy jsou vlastnosti entit, které slouží k přesné identifikaci dané entity. Atributy jsou definovány jako logické objekty, nikoliv jako údaje (tj. instrumentální znaky). Ve FRBR jsou uváděny pouze atributy, které se objevují v samotném bibliografickém záznamu, nikoliv ty, které k entitách mohou být připojeny v autoritním záznamu (záznamu osob, korporací, předmětových hesel apod.), z nichž se údaje přebírají do bibliografického záznamu.

Atributy můžeme rozdělit na vnitřní (spjaté s vnitřní strukturou entity) a vnější (ty jsou k entitě přidány z vnějšku). K vnitřním atributům patří například fyzická charakteristika dokumentu nebo údaje, které jsou obsaženy v dokumentu a jsou z něj do bibliografického záznamu přebírány. K vnějším atributům patří například identifikátory entity v katalogu nebo související informace. Ke stanovení vnitřních atributů obvykle stačí analýza samotné entity, ke stanovení vnějších atributů je často třeba vnějšího zdroje.

Některé atributy může mít entita obsazeny pouze jedním údajem, některé atributy mohou být vyjádřeny více údaji - entita má více atributů daného druhu. Některé atributy se časem mohou měnit (například rozměr periodika, když se změní jeho formát).

Každá entita má definováno několik atributů. Některé platí pro danou entitu obecně, některé se vztahují k určitému podtypu entity.

6. Entity jako subjekty predikace

6.1 Entity

Entity jsou klíčové objekty katalogizace. FRBR rozlišuje entity tří typů. Prvním typem jsou entity, které jsou výsledkem umělecké nebo intelektuální činnosti:

• dílo,
• vyjádření,
• provedení,
• jednotka.

Tyto entity fungují jako subjekty predikace, ke které dochází při tvorbě bibliografického záznamu.

Druhým typem entit jsou ty, které jsou odpovědné za umělecký, intelektuální obsah entit prvního typu, za jejich výrobu, distribuci a správu. Jde o

• osoby,
• korporace.

Ke třetímu typu entit patří ty, které jsou předmětem entit prvního typu, jsou tedy tím, o čem dílo, vyjádření, provedení či jednotka je. Jde o

• pojem,
• objekt,
• akci,
• místo.

5. Teorie predikace a bibliografické universum

Intuitivně je asi zřejmé, že bibliografický záznam může poskytovat pravdivou či nepravdivou informaci. Když například dílu Božská komedie přiřadím autora Danta Alighieriho, poskytuji pravdivou informaci. Když naopak za autora stejného díla označím Williama Shakespearea, bude záznam obsahovat informaci nepravdivou. Co je však minimální významovou jednotkou, která může nabývat hodnoty pravda či nepravda? Pojem nebo znak? Může být singulární pojem Dante Alighieri nebo obecný pojem člověk pravdivý či nepravdivý? Zjevně nikoliv. O pravdě či nepravdě můžeme hovořit až tehdy, když nějakému pojmu něco přisuzujeme nebo naopak upíráme. Dante Alighieri byl italský básník. William Shakespeare není autorem Božské komedie. Člověk je živočich rozumný.

Myšlenkový útvar, který spojuje či rozlučuje dva pojmy, se nazývá soudem (propozicí). Soud je pak vyjádřen prostřednictvím instrumentálních znaků jako jsou vlastní jména, klasifikační a charakterizační termíny apod. Intrumentální znak pro soud se nazývá větou. Soud a jeho prostřednictvím věta může nabýt hodnoty pravda nebo nepravda. To, co činí soud (a větu) pravdivým či nepravdivým jsou fakta - realita samotná. Soud buď realitě odpovídá, a tehdy je pravdivý, nebo jí neodpovídá, a pak je nepravdivý.

4. Věci, znaky a bibliografické univerzum

4.1 Věci

Jelikož se aristotelský pluralismus jeví jako nejpřijatelnější pojetí struktury reality, můžeme jej přijmout jako obecný ontologický rámec k identifikaci věcí, ze kterých se svět (i bibliografické univerzum) skládá. Co je věc? Věc obvykle chápeme jako něco, co je zřetelně rozlišitelné od svého okolí a pro co obvykle máme jednotné pojmenování.

V zásadě můžeme věci rozdělit do dvou typů - na individua a agregáty.

4.1.1 Individua

Empirická individua. Individuum je jakási svébytná jednotka, systém, který jako celek je víc než souhrn svých částí. Jde o věc rozlehlou v prostoru a mající jasné ohraničení od ostatních hmotných jsoucen - jedná se tedy o těleso. Typickým individuem je konkrétní člověk, například Petr. Petra jako individuum pojímáme se všemi jeho vlastnostmi, které mu náleží (s jeho výškou, hmotností, barvou očí a vlasů, intelektem, charakterem). Individuum se všemi jeho vlastnotmi nazýváme individuem empirickým. Empirické individuum se skládá z určitých částí, ale pouze takových, která vznikají v rámci vzniku a vývoje individua. Takové části nazýváme "vlastními částmi". Jednota empirických individuí je podstatná a v přírodě se vyskytuje ve větší či menší míře - je stupňovaná.

3. Obecná sémantika a ontologická struktura reality

3.1 Universum

Poznatky každého vědního oboru jsou formulovány prostřednictvím znaků. Oblast předmětů, ke kterým tyto znaky odkazují můžeme označit jako universum. Zjednodušeně si universum můžeme představit jako množinu věcí, jejich vlastností a vzájemných vztahů, které jsou předmětem našeho zkoumání a které prostřednictvím znaků vyjadřujeme. Tuto množinu můžeme definovat různým způsobem v závislosti na tom, která část reality nás zajímá a jakou metodu chceme použít k jejímu zkoumání. Speciální vědy zkoumají vždy určitý výsek reality pomocí přesně vymezených metodologických postupů (indukce, dedukce, experiment atd.). Arno ANZENBACHER (2004) říká, že jsou

• tematicky redukované (zajímá  je jen určitá oblast) a
• metodologicky abstraktní (odhlížejí od všeho, co není detekovatelné pomocí jejich speciální metodologie).

2. Cíle kursu a jeho filosofická a metodologická východiska

2.1 Cíle kursu

Člověk obvykle nedělá něco pro nic za nic. Máme-li se zabývat tím, co jsme si minule vymezili, je nepochybně nezbytné vědět, proč to děláme a čeho tím chceme dosáhnout. Na otázku proč můžeme dostat přibližně dvě odlišné odpovědi: můžeme odpovědět, že nás daná problematika zajímá, že nás baví, že o ní chceme vědět co nejvíce, nebo můžeme říct, že chceme daný předmět poznat proto, abychom získali užitečné informace k dosažení nějakého dalšího cíle. V prvním případě nás problematika zajímá pro ni samotnou, ve druhém případě nás zajímá vzhledem k něčemu dalšímu. Právě podle tohoto kritéria dělil Aristoteles vědy na teoretické, jejichž cílem je poznání samotné, praktické, které mají vést k nějakému jednání, a produktivní (poietické), které vedou k tvůrčí činnosti mající za výsledkem nějaký hmotný artefakt.

1. Předmět a forma kursu

1.1 Předmět

Tradiční filosofie říká, že každá věda by měla začít vymezením vlastního předmětu, měla by jednoduše vědět, o čem je a co zkoumá. Je to celkem triviální poznatek, nicméně v současnosti existují názory, podle nichž předmět vědy nebo i studijního a praktického oboru se formuje v průběhu bádání, studia či činnosti samotné. Takový názor můžeme označit souhrnným slovem konstruktivismus a je spojený s určitým filosofickým pohledem na svět. Tento přístup můžeme vidět ve filosofickém pojetí výuky dr. Michala LORENZE (2011); v praktické oblasti pak v původní anotaci kursu projektu PARTSIP Informační mediátor, podle kterého měla definice pojmu informační mediátor postupně vznikat až v průběhu samotných kursů. Podobný přístup můžeme zaznamenat i v oblasti metodologické, tedy v oblasti způsobu uchopování předmětu zkoumání. Tom WILSON (2002) rozlišuje metody výzkumu, které jsou předem dané (imposed), a ty, které se vynořují (emergent) v průběhu výzkumu samotného. Z důvodů, které budou uvedeny níže, se přidržíme tradičního pojetí a pokusíme se na samotném počátku našeho předmětu vymezit, čím se budeme zabývat.