3. Obecná sémantika a ontologická struktura reality

3.1 Universum

Poznatky každého vědního oboru jsou formulovány prostřednictvím znaků. Oblast předmětů, ke kterým tyto znaky odkazují můžeme označit jako universum. Zjednodušeně si universum můžeme představit jako množinu věcí, jejich vlastností a vzájemných vztahů, které jsou předmětem našeho zkoumání a které prostřednictvím znaků vyjadřujeme. Tuto množinu můžeme definovat různým způsobem v závislosti na tom, která část reality nás zajímá a jakou metodu chceme použít k jejímu zkoumání. Speciální vědy zkoumají vždy určitý výsek reality pomocí přesně vymezených metodologických postupů (indukce, dedukce, experiment atd.). Arno ANZENBACHER (2004) říká, že jsou

• tematicky redukované (zajímá  je jen určitá oblast) a
• metodologicky abstraktní (odhlížejí od všeho, co není detekovatelné pomocí jejich speciální metodologie).

Proto nauku, která se zabývá vztahy mezi znaky a jejich významy v určité speciálněvědní oblasti můžeme nazvat speciální sémantikou. K oblasti speciální sémantiky patří i FRBR, které definují oblast, k níž odkazují bibliografické záznamy jako bibliografické universum, což je  sféra vztahující se ke sbírkám knihoven, archivů, muzeí a dalších informačních komunit. O něm budeme hovořit v následující přednášce.

Speciální sémantika

Speciální vědy jsou tedy omezeny jen na určitou oblast a metodu přístupu k ní. To, co stojí mimo tuto oblast, je v rámci dané vědy nepoznatelné. Bohužel se často setkáváme s tím, že někteří speciální vědci ztotožňují to, co je tématem jejich vědy, s tím, co existuje, tedy s celkem reality. Jako příklad můžeme uvést neuropatologa Františka Koukolíka, který v závislosti tematické redukci (lidský mozek) a metodologické abstrakci (empirie) vlastního oboru v popularizačních příspěvcích vyslovuje filosofická tvrzení o neexistenci lidské duše, čímž se dopouští značného metodologického pochybení.

Filosofii naproti tomu zajímá realita jako celek a její metodou je lidské myšlení zcela obecně (filosofie může užívat různých metod, ale nemůže se omezovat na jedinou metodu). Můžeme říct, že oblast zájmu filosofie splývá s celkem reality, tedy se vším, co je, ale i s tím, co může být přinejmenším myšleno. Neexistuje žádná oblast, která by byla mimo záběr filosofie, a můžeme dokonce říct, že celek reality je filosofickou metodou poznatelný (lépe či hůře).

Co nás opravňuje k tak silnému tvrzení? Je třeba si uvědomit, že není bezrozporně možné uvažovat o něčem, co existuje mimo záběr našeho poznání. Nelze formulovat tvrzení, že existuje něco, co není přístupné našemu poznání. Takové tvrzení již konstatuje něco poznaného (existenci) o něčem, co je nepoznatelné. Jde tedy o kontradikci.

Zabýváme-li se vztahem znaků popisujících celek reality a jeho základní strukturu pohybujeme se v rámci obecné sémantiky.


Obecná sémantika

My, pokud chceme zkoumat, do jaké míry jsou zásady katalogizace a funkční požadavky kompatibilní s poznatky obecné sémantiky, musíme, jak už bylo uvedeno, přikročit k filosofické analýze - musíme se zabývat obecnou ontologickou strukturou reality. Jinak by došlo k nekonečnému regresu, kdy bychom posuzovali kompatibilnost jednoho partikulárního universa s druhým, což by mohlo vyvolat otázku, jak se druhé universum shoduje se třetím, a tak do nekonečna. Došlo by k tomu, co se lidově nazývá vytloukání klínu klínem.

3.2 Struktura reality

Obecně si můžeme celek reality představit jako určitý soubor věcí, jejich vlastností a vztahů mezi nimi, tedy jako systém. Systém se skládá z prvků, které mají určité vlastnosti, a vzájemných vazeb mezi prvky. Metodologicky je možné považovat systém za prvek systému vyššího řádu nebo naopak prvek systému můžeme chápat jako systém nižšího řádu. To, co je užitečné z metodologického hlediska, však při ontologické úvaze o struktuře reality vyvolá řadu otázek.

1. Existuje nějaká hranice, za níž již prvky systému nelze považovat za systémy nižšího řádu?
2. Mohu v rozkládání věcí na systémy sestupovat do nekonečna?
3. Existuje hranice, za níž už nějaký systém nelze považovat za prvek systému vyššího řádu?
4. Mohu v syntéze systémů v prvky pokračovat do nekonečna?
5. Existuje nějaká úroveň, kde prvky systému můžeme považovat za skutečné ontologicky relevantní jednotky (individua), které lze rozložit toliko na závislé subsystémy?
6. Existuje úroveň, na níž nemohu prvky systému považovat za závislé subsystémy, ale naopak je třeba je považovat za nezávislá individua?

První dvě otázky zodpoví patrně jinak fyzikové z různých škol. Ti, co považují tzv. elementární částice za skutečně jsoucí, budou pravděpodobně tvrdit, že existují nějaké částice, které jsou dále nerozložitelné na prvky, i když je zatím třeba neznáme. Fyzik, který považuje atomy a elementární částice spíše za matematické modely, nebude mít patrně problém s pokračováním dělení částic do nekonečna.

Na třetí a čtvrtou otázku dostaneme pravděpodobně různou odpověď od kosmologa, který považuje vesmír za konečný, a jinou odpověď od kosmologa majícího vesmír za nekonečný. První odpoví, že konečným systémem, který nelze chápat jako prvek je vesmír ve svém celku. Druhý zřejmě bude tvrdit, že vzhledem k nekonečnosti vesmíru můžeme vytvořit nekonečné množství systémů, takže žádný z nich nebude konečným nejvyšším systémem, který nelze chápat jako prvek.

Řešení prvních čtyř otázek není pro naši práci až tak podstatné. Důležité však je, jak odpovíme na otázky pět a šest. Existují tři základní ontologické modely, které na tyto otázky odpovídají různě.

Podle atomismu jsou vlastními individui nedělitelné prvky systému - atomy (ne ve smyslu dnešní fyziky, protože podle ní jsou atomy dělitelné). Atomismus nepopírá individuální odlišnost mezi jsoucny, ale odmítá jejich odlišnost druhovou. Atomy se slučují v různé systémy - agregáty těchto individuí. V posledku je agregátem atomů celé universum, pokud je konečné. V opačném případě nelze najít žádný poslední, nejvyšší systém. Systémy jsou v podstatě epistemologickou pomůckou, protože nelze de facto říci, kde jeden systém začíná a jiný končí. Kauzální vazby jsou omezeny na pohyb atomů a jejich vzájemné nárazy. Vše, co existuje jsou hmotné atomy a prázdný prostor - atomismus je tedy materialistický.
 

Atomismus

Filosofický atomismus je problematický v několika bodech:

• nedokáže vysvětlit stabilitu jsoucen, jako jsou chemické látky či živé organismy; tato jsoucna mají pevný tvar, i když do nich naráží mnoho atomů;
• nedokáže konsistentně vysvětlit poznání - zcela právem rozlišujeme tzv. energetické vztahy, kdy entita A je příčinou entity B a energie B je hrazena z energie A, a vztahy informační, kdy entita A je příčinou entity B a energie B není hrazena energií A (podle atomismu jsou všechny vztahy energetické);
• pro vysvětlení poznání se musí atomismus uchýlit k dualismsmu a koncipovat nějakou na hmotě nezávislou substanci - problém je v tom, že není možné vysvětlit, jak spolu nehmotná substance a hmota interreagují;
• má nepřijatelné etické důsledky - vede k determinismu, který popírá svobodu vůle a tím i odpovědnost za lidské jednání, v posledku znesmyslňuje existenci právního státu.

Opačný pól představuje ontologický monismus, podle něhož je jediným individuem svět ve svém celku (popírá tedy individuální odlišnost mezi jsoucny). Ostatní jsoucna můžeme chápat jako jeho na něm závislé části jakési mody, řečeno Spinozovou terminologií. Monismus se může vyskytovat v různých podobách. Pokud koncipuje jediné jsoucno jako nehybné a vnímanou změnu jako klam, jedná se o monismus parmenidovský. Pokud je jsoucno stále proměnlivé, pak jde o monismus hérakleitovský. Monismus může být rovněž jak materialistický (Engels), tak idealistický (Hegel).

Monismus

Proti obecně chápanému monismu můžeme vznést námitky:

• individuum je nositelem všech svých vlastností (akcidentů), pokud je jsoucno Petr nositelem všech akcidentů, pak nositelem těchto akcidentů nemůže být jedno jediné individuum - svět ve svém celku, ale individuem je právě Petr;
• pokud by byl nositelem všech akcidentů svět jako individuum, pak by byl nositelem akcidentů vzájemně neslučitelných, což je nemožné;
• stojí na počátku totalitních kolektivistických teorií (marxismus, nacismus, environmentalismus), které chápou člověka jako nesvobodnou součást jakéhosi makroorganismu (státu, národa, planetárního ekosystému).

Řadu námitek můžeme vznést proti různým variantám monismu, ale zde se spokojíme s námitkami proti monismu obecně.

Zlatou střední cestu mezi těmito pozicemi představuje aristotelský pluralismus, který připouští, jak druhovou odlišnost, tak individuální odlišnost mezi jednotlivými jsoucny. To je umožněno umírněně dualistickým pohledem na skutečnost, kterému se říká hylemorfismus.  Hylemorfismus je založený na rozlišení dvou metafyzických částí (metafyzické jsou části proto, že od sebe nejsou oddělitelné jako části fyzické - jako třeba hlava od trupu), která utvářejí hmotná jsoucna.

Prvním (pasivním) principem je látka (hýlé, materia), která je důvodem toho, že je jsoucno hmotné, druhým principem (aktivním) je tvar (morfé, forma), která utváří látku do podoby jsoucna daného druhu. Látka je materiál, který může být uspořádán různým způsobem, konkrétní způsob jeho uspořádání je tvarem. Individuum, tedy skutečně svébytné hmotné jsoucno (člověk, kůň) je tvořen první látkou (zcela beztvarým hmotným principem) a podstatným tvarem. První látka + lidství = esence člověka. Tvar je principem druhové identity (každý člověk má tvar lidství), látka je princip individuálnosti - díky látce může být lidství multiplikováno v různých "kusech" látky, výsledkem je pak množství lidí. Jednotlivé druhy jsou si více či méně podobné, to zakládá jejich sdružování do jakýchsi tříd druhů - tzv. rodů.

Každé indiviuum, i když je ve všech svých vývojových fázích se sebou identické, protože má svůj podstatný tvar, však podléhá různým změnám. To je dáno tím, že individuum má pasivní schopnost být vymezováno akcidentálními (ne-podstatnými) tvary. Chová se vůči akcidentálním tvarům podobně jako látka k podstatnému tvaru. Jednotlivá jsoucna jsou ve vzájemných vztazích a mohou se sdružovat do určitých funkčních celků, kterým říkáme agregáty. V posledku je agregátem celé univerzum. Základními svébytnými systémy jsou individua, která můžeme myšlenkově rozkládat na subsystémy (pokus o reálný rozklad v posledku vede k zániku individua). Nicméně každé hmotné individuum je jsoucno složené (nejde o atomy). Individua se skládají v makrosystémy - agregáty, které mají určitou jednotu (nikoliv podstatnou, ale akcidentální).

Aristotelský pluralismus

Proti atomismu a monismu má aristotelský pluralismus tyto výhody:

•  je zcela intuitivní a odpovídá způsobu, jak jazykem popisujeme svět (jednotlivé lidi považujeme za individua, která nejdou nijak rozložit, považujeme je za příslušníky jednoho druhu, všímáme si akcidentálních změn, jako je změna vzrůstu individua, a změn podstatných, kdy individuum zaniká);
• dokáže vysvětlit bezrozporně poznání, hylemorfismus rozlišuje mezi energetickými a informačními vztahy, poznání vysvětluje jako nehmotnou změnu, ke které dochází působením informace;
• druhová identita (přináležení ke stejnému druhu) pomáhá budovat solidaritu mezi lidmi a stojí v základu teorie lidských práv;
• chápáním individuality každého člověka pomáhá vytvářet úctu k jednotlivým lidským osobám.

 

Otázky do diskuse

• Jaké jiné příklady výletů speciálních vědců na pole filosofie můžete uvést?
• Proč musí být tvrzení obsahující kontradikci nepravdivé?
• Znáte filosofický směr, který se pokoušel z myšlení odstranit tzv. princip sporu?
• Proč je nekonečný regres nepřípustný a v jaké oblasti se jím argumentuje?
• Jaký je vztah filosofického atomismu a fyzikální teorie elementárních částic?
• Jaký je vztah mezi filosofickým hylemorfismem a informační fyzikou, sémantickou biologií a obecnou teorií systémů?

 

Doporučená literatura

1. ANZENBACHER, Arno. 2004. Úvod do filozofie. Vyd. 2., přeprac., v Portále 1. Praha : Portál, 2004. 377 s. ISBN 807178804X.
2. FUCHS, Jiří. 1996. Filosofie. 3, Návrat k esenci. Vyd. 1. Praha : Krystal OP, 1996. 161 s. ISBN 8085929147.
3. SOUSEDÍK, Stanislav. 2006. Identitní teorie predikace. 1. vyd. Praha : Oikoymenh, 2006. 167 s. ISBN 8072981927.
4. STODOLA, Jiří. 2010. Ontologická analýza pojmu systém. In Budoucnost systémového vědění=The Future of the system knowledge. Vyd. 1. Pardubice : Univerzita Pardubice, 2010. ISBN 978-80-86771-41-0, s. 88-95.