4. Věci, znaky a bibliografické univerzum

4.1 Věci

Jelikož se aristotelský pluralismus jeví jako nejpřijatelnější pojetí struktury reality, můžeme jej přijmout jako obecný ontologický rámec k identifikaci věcí, ze kterých se svět (i bibliografické univerzum) skládá. Co je věc? Věc obvykle chápeme jako něco, co je zřetelně rozlišitelné od svého okolí a pro co obvykle máme jednotné pojmenování.

V zásadě můžeme věci rozdělit do dvou typů - na individua a agregáty.

4.1.1 Individua

Empirická individua. Individuum je jakási svébytná jednotka, systém, který jako celek je víc než souhrn svých částí. Jde o věc rozlehlou v prostoru a mající jasné ohraničení od ostatních hmotných jsoucen - jedná se tedy o těleso. Typickým individuem je konkrétní člověk, například Petr. Petra jako individuum pojímáme se všemi jeho vlastnostmi, které mu náleží (s jeho výškou, hmotností, barvou očí a vlasů, intelektem, charakterem). Individuum se všemi jeho vlastnotmi nazýváme individuem empirickým. Empirické individuum se skládá z určitých částí, ale pouze takových, která vznikají v rámci vzniku a vývoje individua. Takové části nazýváme "vlastními částmi". Jednota empirických individuí je podstatná a v přírodě se vyskytuje ve větší či menší míře - je stupňovaná.

Stanislav SOUSEDÍK (2006) definuje empirické individuum takto:

x je empirické individuum, jestliže 1) x je těleso, 2) každá část tohoto x je jeho část vlastní, a 3) neexistuje y takové, že x je pravou a vlastní částí y.

První podmínka odlišuje individuum od nesoudržného jsoucna, druhá od agregátu, třetí od toho, aby individuum tvořilo část jiného individua (organismus - člověk není částí organismu - Gaia).

Václav Klaus jako empirické individuum

Absolutní individua. Když pojímáme individuum abstraktně je třeba rozlišit individuum jako nositele vlastností (budeme jej nazývat individuem-substancí) a samotné vlastnosti (budeme je nazývat individui-akcidenty), které jsou indiviuem-substancí neseny. Petr jako individuum-substance není určen svou výškou (ta se v průběhu jeho života může měnit), ale jeho výška je jeho nahodilou vlastností (akcidentem). Petr jako substance má pasivní schopnost mít určitou výšku, tato schopnost je vymezována konkrétním akcidentem výšky. Jako substance zůstává Petr se sebou identický v průběhu celého svého života - od početí do smrti - jeho vlastnosti se však mění. V abstraktním pojetí nazýváme individui jak substance, tak akcidenty (nazýváme je absolutními individui).

Absolutní individua

Absolutní individua mohou mít existenci aktuálně reálnou (jsou skutečně jsoucí - Václav Klaus, Klausovo bytí českým prezidentem), potenciálně reálnou (mohou být skutečně jsoucími, ale nejsou - syn Václava Havla, Schwarzenbergovo bytí českým prezidentem) a toliko intencionální (pomyslnou) - (nemohou být skutečně jsoucími, ale mohou být myšleny - Ferda Mravenec, kulatost čtverce).



Ferda Mravenec jako intencionální individuum

Vztahy. K akcidentům patří i vztahy. Od jiných akcidetům se liší tím, že je individuum má nikoliv absolutně, ale s ohledem na něco jiného. Vztah má tři části - subjekt vztahu, tedy individuum, které je vztahem vymezováno, termín vztahu - tedy věc, ke které se individum vztahuje a základ vztahu, tedy to, co musí subjekt mít, aby vztah mohl existovat. U vztahu Země > Měsíc je Země subjektem vztahu, Měsíc je termínem, > je samotný abstraktně chápaný vztah, základem vztahu je pak konkrétní velikost Země, která působí daný vztah. Celý vztah je akcidentem, protože subjekt "Země" je vymezován akcidentem "být větší než Měsíc".

Členy vztahu

Pokud jsou všechny nezbytné části vztahu reálné a od sebe odlišné, hovoříme o reálných kategoriálních vztazích. Reálný kategoriální vztah:

Václav Klaus je otec Václava Klause mladšího.

Pokud je nějaký člen vztahu toliko intencionální,  je celý vztah intencionální. Intencionální kategoriální vztah:

Ferda Mravenec je chytřejší než Brouk Pytlík.

Pokud je subjekt vztahu totožný se vztahem, jedná se o vztah transcendentální. Transcendentální vztah může být reálný nebo intencionální podle podmínek reálnosti a intencionálnosti vztahu.

Reálný transcendentální vztah:

Substance se má k akcidentu jako látka k formě. (Substance se vztahuje sama sebou k akcidentu jako možnost ke svému uskutečnění).

Intencionální transcendentální vztah:

Duše Ferdy Mravence se má k tělu Ferdy Mravence jako podstatná forma k první látce. (Tělo Ferdy Mravence je zaměřeno k duši Ferdy Mravence jako potence k uskutečnění).

 

4.1.2 Agregáty

Agregáty. Druhým typem věcí jsou agregáty. Podobají se individuím tím, že se rovněž skládají z různých částí, tyto části však nejsou vlastními čásmi agregátu, to znamená, že mohou vznikat mimo rámec agregátu. To, co pojí části agregátu je vztah, který každá část má k určitému cíli. Například skupina účastníků předmětu VIKBB37 je agregát, který pojí vztah k cíli předmětu - dozvědět se něco o obecné sémantice, FRBR a AACR2. Každý člen tohoto agregátu se vztahuje vztahem R k tomuto cíli. Tento cíl je jednotícím poutem soudržnosti agregátu. Jednota agregátů není podstatná, ale akcidentální (nahodilá).

Reálné agregáty. Reálný agregát, tedy skutečná skupina, která se sejde toho a toho dne na přednášce, je se sebou identický tehdy, když má všechny své části stejné. Sejde-li se 12 lidí s cílem věnovat se VIKBB37, ale po hodině dva lidé odejdou, vznikne jiný agregát než byl ten původní.

Intencionální agregáty. Naopak, když pojímáme agregát abstraktně, postačí nám cíle, za jejichž účelem byl agregát vytvořen, ale i ten přisuzujeme agregátu spíše jako celku, nikoliv každé jeho části (obměna částí při tom není důležitá, všechny části se dokonce nemusí vztahovat k jednomu cíli).


Reálný a intencionální agregát

Agregáty skládající se z individuí jsou jednoduché, můžeme rozlišit i agregáty složené, které jsou tvořeny z jiných agregátů. Agregát skupina VIKBB37 působí jako součást předmětové skladby KISK, všechny předměty spojuje společný cíl - výuka knihovní a informační vědy. KISK jako agregát je součástí agregátu FF. A tak dále.

4.1.3 Individua, agregáty, vlastnosti a vztahy ve FRBR

FRBR rozlišuje tři typy věcí, které jsou předmětem bibliografického popisu:

• entity;
• atributy;
• vztahy.

Entitou míní většinou buď to, co jsme v terminologii obecné sémantiky nazvali absolutním individuem, nebo to, co jsme označili jako agregát. Například entita-osoba je individuem-substancí, entita-místo je indiviuem-akcidentem, entita-korporace je agregátem. Entity mohou být reálné (osoby, korporace, provedení, jednotka, objekt), ale také intencionální - dílo, vyjádření, pojem.

Atributy jsou pak vlastnosti (akcidenty) toho, co FRBR nazývá entity, obecná sémantika pak individua či agregáty. Atributem osoby i korporace je například jejich jméno.

Vztahy ve FRBR a v obecné sémantice jsou totožné. Skládají se ze subjektu (entity), termínu (jiné entity) a základu - vlastnosti entity, která je subjektem vztahu. Tak entita-osoba "Jaroslav Durych" (subjekt) se vztahuje k entitě-dílo "Služebníci neužiteční " (termín) vztahem "být autorem", protože entita-subjekt "Jaroslav Durych" má tu vlastnost (základ), že je spisovatelem, který napsal dílo "Služebníci neužiteční".

Entitně-relační model FRBR

 

4.2 Znaky

Bibliografické univerzum nemůžeme dostatečně pochopit bez zavedení ještě jednoho rozlišení. Věci jsme zatím roztřídili na individua, agregáty, akcidenty a vztahy, ale nezmínili jsme zvláštní vztah, který z některých věcí dělá věci speciálního typu - znaky. Tímto vztahem je vztah zastupování - reprezentace. Věc, která je znakem, se vztahuje k jiné věci jako zastupující k zastupovanému.

Každý znak je nějaká věc, ale ne každá věc je znak. Některé věci jsou znaky pouze nahodile, ale primární účel označovat nemají (například kouř je znakem ohně, auto je znakem společenské třídy apod.). Těm říkáme znaky přirozené. Některé věci vznikly přímo za účelem označovat (například slova, dopravní značky atd.). Tyto věci nazýváme smluvenými znaky. Jaká blíže specifikovat znak? Svatý Augustin (2004) píše:

Znak je totiž věc, která působí, že člověku vytane na mysli kromě představy, kterou vnuká smyslům, ještě něco jiného.

Každá věc, kterou vnímáme, vytváří v naší mysli vjem či představu sebe samé. Například slovo Václav Klaus vyvolává představu tohoto slova. Zároveň však asociativně vyvolává představu toho, co označuje - tedy představu Václava Klause. Václav Klaus je však reálná osoba - jeho představa v nás je formována působením skutečně existujícího, reálného individua.

Znakový prostor můžeme tedy rozdělit na dvě části: na svět reálných věcí, kam patří znaky a předměty, které jsou jimi označeny a svět mentální, kam patří představy a pojmy znaků a toho, co je prostřednictvím znaku označeno.

Subjektivní a objektivní "prostor" procesu sémioze

Různé sémantické školy se liší počtem složek, které do modelu znaku připouštějí. Nejčastější modely jsou třísložkové (vynechává se v podstatě redundantní složka pojmu samotného znaku), ale existují i školy, které koncipují pouze složky dvě.

Přehled modelu znaku u jednotlivých autorů

Všimněme si na přehledu vytvořeném Umbertem ECEM (2002), že jediným autorem, který koncipoval pouze dvě složky byl Ferdinand de Saussure. Nicméně do Ecova přehledu je zařazen nesprávně, protože podle de Saussure se znak skládá ze dvou složek, které mají mentální existenci - představy slova (označující) a pojmu, které slovo označuje (označované). Hmotné věci, jako je zvuk slova či slovem označený předmět Saussure do svého modelu znaku nezařazuje. I to, co tvoří vrchol trojúhelníku, jak sám Eco připouští, se u jednotlivých autorů liší. Pro některé jde o subjektivní mentální entitu (Aristoteles, sv. Augustin,  Abelárd, Ockham aj.), pro některé o abstraktní objekt (Frege, Carnap). Eco rovněž neuvádí krajní nominalisty, kteří by se obešli bez vrcholu trojúhelníku, ani krajní platónské realisty, kteří by vedle mentálního světa potřebovali ještě transcendentní říši idejí, jakousi říši Fregeovských a Carnapovských abstraktních objektů.  Přesto si pro začátek zkusíme vystačit s klasickým trojúhelníkem.

Trojúhelník reference

Objekt je reálně či potenciálně jsoucí věc. Pojem (formální znak) je mentální jsoucno (subjektivní pojem), kterým se pro někoho, kdo poznává, zpřítomňuje nějaký objekt nebo abstraktně chápané jsoucno (objektivní pojem). Znak (instrumentální znak) je hmotné jsoucno, které vyjadřuje pojem a denotuje objekt (objekty).

Objekt. U objektu můžeme rozlišit jeho materiální a formální část. Materiální objekt je předmět se vším, co mu náleží. Formální objekt je to, co je na předmětu vystiženo pojmem. Pokud je předmětem pojmu nějaké mimomentální jsoucno, hovoříme o první intenci. Pokud je předmětem pojmu nějaký jiný pojem, jedná se o druhou intenci.

Pojem. Pojem je formální a přirozený znak objektu. Je výsledek vzájemné kooperace poznávaného předmětu a rozumu. Předmět dodává data o sobě, rozum přidává obecnost. Pojem jako součást mysli poznávajícího nazýváme subjektivním pojmem. Pojem jakožto abstraktně chápaný objekt (objekt "v úpravě" pro myšlení) nazýváme objektivním pojmem. Pojem můžeme chápat jako formální znak předmětu - znak, který předmět zpřítomňuje bezprostředně.

Pojem má svůj obsah a rozsah. Mezi obsahem a rozsahem pojmu je nepřímá úměra.

Obsahem pojmu je formální předmět, tedy to, co je na předmětu vystiženo pojmem. Obsah pojmu je vystižen prostřednictvím tzv. znaků - jiných pojmů. Z hlediska obsahu se pojmy dělí na kladné a záporné (kladné vyjadřují nějakou dokonalost, záporné konstatují její nedostatek), jednoduché (označují jednu esenci - člověk, jde o pojmy absolutních individuí) a složené (označují více esencí - les, jde o pojmy agregátů), absolutní - neodkazují k ničemu jinému než k předmětu pojmu (pojem nějakého individua-substance) a konotativní - zpřítomňují i něco jiného (pojem individua-akcidentu, který zároveň zpřítomňuje svého nositele - individuum-substanci). Pojmy mohou být abstraktní nebo konkrétní. Každý pojem je abstraktní, nicméně u pojmů rozlišujeme tzv. totální a formální abstrakci. Při totální abstrakci abstahujeme pojem z předmětu nebo obecnější pojem z méně obecného. Při formální abstrakci abstrahujeme od určovaného subjektu a bereme v potaz pouze určované - formu.



Abstrakce

Rozsahem pojmu je množina všech materiálních předmětů. Pojmy zhlediska rozsahu toho, co označují, mohou být singulární - vztahují se k jednomu jsoucnu (pojem Sokrata), obecné - vztahují se k množství jsoucen (pojem člověka) a přidělují se každému zvlášť, kolektivní - vztahují se k více jsoucnům, ale nepřidělují se každému zvlášť, nýbrž pouze celku (pojem lesa) či transcendentální - vztahují se ke všemu, co je (pojem jsoucna).

Pojmy mohou být vzájemně identické a různé. Identické jsou pojmy tehdy, když mají stejný obsah z hlediska virtuálních znaků. Přesto jejich spojení v soudu může být informativní vzhledem k tomu, že jsou vystiženy pomocí různých aktuálních znaků (Walter Scott = autor Waverley). Pojmy mohou být vzájemně slučitelné či neslučitelné (kontrární, kontradiktorické, korelativní apod. - jako v logickém čtverci - viz kap. 5). Vzájemně slučitelné pojmy jsou takové, jejichž sloučením nevzniká spor. Dalším vztahem mezi pojmy může být vzájemná nadřazenost a podřazenost. Podřazený pojem je obsažený v pojmu nadřazeném (nikoliv však jako jeho určující část).

Hmotný znak (například slovo, dopravní značka) je znak instrumentální a smluvený. Jednak vyjadřuje nějaký pojem, jednak denotuje množinu věcí, kterým je pojem přidělen. Tento znak označuje předměty prostřednictvím jejich pojmů. U reálných věcí nacházíme množinu těchto předmětů v aktuálním světě, u potenciálně jsoucích věcí ji můžeme hledat v možných světech. U jsoucen intencionálních je tato množina prázdná, pojmy těchto věcí vznikají kombinací pojmů odkazujících ke skutečným věcem (pojem kulatého čtverce vzniká spojením kulatosti a čtvercovitosti apod.). Pojem je s předmětem spojen nutně, instrumentální znak arbitrárně.

Ačkoliv se nám tímto trojúhelník vnitřně diferencioval, přesto jeho základní struktura zůstává zachována.

Rozšířený trojúhelník reference

Zřejmě bude užitečné si to vysvětlit na příkladu. Dejme tomu, že přemýšlím o skupině lidí, kterým přednáším předmět VIKBB37, a všímám si, že všichni tito lidé jsou dvounozí. Na jejich dvounohost se zaměřím. Materiálním předmětem mých úvah jsou všichni lidé z této skupiny. Formálním předmětem jsou všichni tito lidé z hlediska jejich dvounohosti. Společná (obecná) dvounohost těchto lidí je objektivním pojmem mých úvah. Nemohu však o ní uvažovat jinak než prostřednictvím konkrétního vlastního pojmu dvounohosti. Prostřednictví slova "dvounohost" se o pojmu dvounohosti lidí ve skupině zmíním ostatním. Může se stát, že někdo jiný díky tomu začne uvažovat o stejném objektivním pojmu dvounohosti, který má uvedený obsah i rozsah. Může tak činit však pouze prostřednictvím vlastního jedinečného subjektivního pojmu dvounohosti.

Základní dělení jsoucen na absolutní individua a agregát (vztahy jsou akcidenty) nám umožňuje i dělit pojmy (formální znaky) a znaky (instrumentální), které je označují. Jednak tu máme samotné věci (substance, akcidenty a agregáty), těm budeme říkat 1. substance a 1. akcident a agregát, jednak pojmy, které je vystihují - singulární pojmy substance a akcidentu a kolektivní pojem agregátu. Obecné pojmy pak označují druhy věcí o stejné přirozenosti. Budeme jim říkat 2. substance, 2. akcidenty a typy agregátů. Nakonec máme instrumentální znaky, které přímo označují pojmy a nepřímo reálné věci. Ty, které se vážou k jednotlivé substanci a jednotlivému akcidentu a jednotlivému agregátu nazveme vlastními jmény, těm, které označují substance a akcidenty obecně budeme říkat klasifikační termíny a charakterizační termíny, ty, které označují obecně typy agregátů nazveme typizační termíny agregátu.

Rozdělení jsoucen podle znakovosti, svébytnosti a typu jednoty

4.3 Bibliografické universum

Nyní máme dostatečně jemný nástroj k tomu, abychom rozlišili, jaké věci se nacházejí v bibliografickém universu. Jsou to, jak už jsme řekli individua i akcidenty (agregáty i vztahy), které nemají znakový charakter, nechybí tam však ani znaky formální i instrumentální. Komplexem - agregátem-znakem, který takto různorodé předměty označuje je bibliografický záznam. Jde o věc-znak, která se vztahuj, jak k věcem-věcem, tak věcem-znakům, a to nehmotným (intencionálním, formálním,) tak hmotným - instrumentálním. Protože předmětem bibliografického záznamu jsou mimo jiné různé znaky, musíme jej považovat za metajazykové vyjádření. Ukažme si to nyní na entitách, které jsou součástí bibliografického universa. V bibliografickém universu můžememe podle FRBR najít tyto entity.

Entity podle FRBR

Nyní můžeme entity rozdělit podle našich kritérií. Entita "vyjádření" a "akce" zde má z nepochopitelných důvodů stejné označení. Proto upozorňujeme, že "e" v kategorii formální znak znamená "vyjádření", v kategorii agregát či akcident znamená "akci". Některé entity se nacházejí ve více kategoriích, což je dáno tím, že se skutečně mohou v nich vyskytovat.


Bibliografické universum

Mezi jednotlivými entitami existují různorodé vztahy, tj. entity v různých ohledech figurují jako subjekty a termíny vztahů. To jsme z důvodu přehlednosti do naší tabulky nevyznačovali.

 

Otázky do diskuse

• Jak se odlišuje například kůň od automobilu?
• Musí mít empirické individuum reálnou existenci?
• Proč se individuum-substance musí reálně lišit od svých akcidentů?
• Proč nemůže být Ferda Mravenec individuem, které je potenciálně reálné?
• Čím se liší reálný agregát od empirického individua?
• Čím se liší tygr žijící v přírodě od tygra v ZOO?
• Jak se liší představa od pojmu?
• Jaký je rozdíl mezi formálním a instrumentálním znakem?
• V čem je problematický krajní realismus na jedné straně a nominalismus na straně druhé?
• Proč se mohou entity FRBR vyskytovat ve více kategoriích?

Doporučená literatura

1. AUGUSTIN. 2004. Křesťanská vzdělanost. Vyd. 1. Praha : Vyšehrad, 2004. 230 s. ISBN 8070217405.
2. ECO, Umberto. 2002. O zrcadlech a jiné eseje : znak, reprezentace, iluze, obraz. Vyd. 1. Praha : Mladá fronta, 2002. 443 s. ISBN 8020409599.
3. SOUSEDÍK, Stanislav. 2006. Identitní teorie predikace. 1. vyd. Praha : Oikoymenh, 2006. 167 s. ISBN 8072981927.