5. Teorie predikace a bibliografické universum

Intuitivně je asi zřejmé, že bibliografický záznam může poskytovat pravdivou či nepravdivou informaci. Když například dílu Božská komedie přiřadím autora Danta Alighieriho, poskytuji pravdivou informaci. Když naopak za autora stejného díla označím Williama Shakespearea, bude záznam obsahovat informaci nepravdivou. Co je však minimální významovou jednotkou, která může nabývat hodnoty pravda či nepravda? Pojem nebo znak? Může být singulární pojem Dante Alighieri nebo obecný pojem člověk pravdivý či nepravdivý? Zjevně nikoliv. O pravdě či nepravdě můžeme hovořit až tehdy, když nějakému pojmu něco přisuzujeme nebo naopak upíráme. Dante Alighieri byl italský básník. William Shakespeare není autorem Božské komedie. Člověk je živočich rozumný.

Myšlenkový útvar, který spojuje či rozlučuje dva pojmy, se nazývá soudem (propozicí). Soud je pak vyjádřen prostřednictvím instrumentálních znaků jako jsou vlastní jména, klasifikační a charakterizační termíny apod. Intrumentální znak pro soud se nazývá větou. Soud a jeho prostřednictvím věta může nabýt hodnoty pravda nebo nepravda. To, co činí soud (a větu) pravdivým či nepravdivým jsou fakta - realita samotná. Soud buď realitě odpovídá, a tehdy je pravdivý, nebo jí neodpovídá, a pak je nepravdivý.

5.1 Soud

Soud je myšlenková forma, která má následující strukturu. Na prvním místě stojí subjekt, což je pojem, který označuje nějakou věc či množinu věcí. Na posledním místě je predikát - pojem, který je přisuzován věcem označeným subjektem.  Uprostřed je tzv. spona, která označuje spojení mezi subjektem a predikátem - jejich myšlenkovou identifikaci nebo naopak jejich oddělení. Zatímco subjekt je ve většině případů zástupným znakem (formálním) pro věci, predikát je objekt logický - objektivní pojem. Soudem samozřejmě srovnáváme dva pojmy, ovšem tak, že obsah pojmu na místě predikátu myšlenkově ztotožňujeme se členy rozsahu pojmu na místě subjektu (prostřednictvím pojmu subjektu). Při kladných soudech přidělujeme členům rozsahu celý obsah, při záporných upíráme pouze část obsahu.

Predikace

Myšlenkové ztotožnění predikátu s rozsahem subjektu se nazývá identitní teorií predikace a jde o tradiční korespondenční teorii pravdy (existují i jiné korespondenční teorie - Russelova, Kolářova atd.). Pravda je v ní chápána jako shoda myšlení a skutečnosti. Skutečnost reprezentuje subjekt, myšlení predikát.

Soudy dělíme podle kvantity na univerzální (predikát se přiděluje či odnímá celému rozsahu subjektu) a částečné (předikát se přiděluje či odnímá části rozsahu subjektu), podle kvality na kladné (predikát se přiděluje) a záporné (predikát se odnímá). Kombinací těchto kritérií vznikají čtyři typy soudů - univerzální kladný (SaP), univerzální záporný (SeP), částečný kladný (SiP) a částečný záporný (SoP).

Dělení soudů

Mezi soudy existují vztahy vyjádřené pomocí logického čtverce.

Logický čtverec

5.2 Subjekt

Způsob, jakým se termín (instrumentální znak) subjektu vztahuje k realitě, nazýváme supozicí (svoji supozici má i predikát, ale tou se nyní nebudeme zabývat). Při prosté supozici se termín primárně vztahuje k pojmu subjektu (statečnost je chvályhodná). Při supozici personální míří k rozsahu subjektu, tedy k reálným věcem. Personální supozice může být singulární (předmětem je jediné individuum - Sokrates je člověk) a obecná (předmětem je více individuí - Lidé jsou smrtelní). K materiální supozici dochází, když je předmětem samotný jazykový výraz (Člověk je dvouslabičný).

Ve FRBR na místě subjektů jsou entity, na místě predikátů atributy a vztahy. Podle charakteru entit suponuje subjekt různým způsobem.

Supozice prostá (u abstraktních entit jako je dílo, provedení, koncept): Informační věda je předmětem knihy Informace, komunikace a myšlení.

Supozice personální singulární (u osob či objektů): Jiří Cejpek je autorem knihy Informace, komunikace a myšlení.

Supozice personální obecná (u entit jako je korporace, akce, objekt): Karlova Univerzita [jde o agregát označený kolektivním pojmem]  je vydavatelem knihy Informace, komunikace a myšlení.

Supozice materiální: "Jiří Cejpek" je jméno autora knihy Informace, komunikace a myšlení.

 

5.3 Predikát

Predikát je to, co je o subjektu vypovídatelné (predikovatelné). Vypovídatelné je však o subjektu to, co je s ním nějakým způsobem identické. Není možné o subjektu vypovídat jeho fyzické části, protože ty s ním nejsou reálně identické (Jan není Janova hlava). Přesto musí být predikát jakousi částí subjektu, má-li se o něm pravdivě vypovídat. Mohu sice o objektu vypovídat jeho celek, ale v takovém případě půjde o málo infomativní tautologické tvrzení identity (Jan je Jan). Je třeba vypovídat o objektu, co je s ním identické ve slabší míře, než jeho celek. Musí to být nějaká jeho část, ale nemůže to být jeho část fyzická, jak jsme si ukázali. Tradiční logika této vypovídatelné části říká metafyzická část. Jak bylo řečeno, predikát je logický objekt. Jako takový je abstraktní. Aby byl soud pravdivý musí mít subjekt ve stavu konkrétnosti to, co o něm predikát vypovídá ve stavu abstraktnosti (Petr je člověk). S Petrem je identické jeho konkrétní (Petrovo) lidství (není to celek Petra, ale jeho metafyzická část), vypovídáme však o něm abstraktní lidství.

Klasická logika rozlišuje 5 typů vypovídatelných pojmů (týkají se pouze kladných soudů). Pokud se ptáme na esenci předmětu otázkou "co to je?", predikátem může být rod, diference nebo druh. Druh vystihuje esenci předmětu plně, rod a diference částečně. Diference je to, co odlišuje různé druhy stejného rodu. Rod je určovaná část esence, diference část určující. Definice předmětu se skládá z nejbližšího rodu a druhové diference. Člověk (druh) je živočich (rod) rozumný (diference). Nejvyšší rody jsou tzv. kategorie. Aristoteles rozlišoval kategorii substance a 9 kategorií akcidentů. Pokud se ptáme nikoliv na esenci, ale spíše určitou kvalitu spojenou s předmětem otázkou "jaké to je", můžeme vypovídat pomocí dvou predikabilií - logického atributu a logického akcidentu. Atribut souvisí s předmětem nutně (člověk má svobodnou vůli), akcident nahodile (Petr je vzdělaný).

Predikabilia

Tato klasifikace je založena na samotné realitě, kde reálně existují substance a akcidenty sdružené v druhy a rody (viz 3. přednášku). Od kategorie substance můžeme dojít sestupem a postupným určováním rodů a druhů až k empirickému individuu. Vyjadřuje se to obvykle pomocí tzv. Porfyriova stromu.

Porfyriúv strom

Reálně existují jen individua, která však obsahují rody, druhy a diference v konkrétním, individualizovaném stavu. V obecném a abstraktním stavu existují pouze v myšlení.

Toto třídění se týká reálných individuí (substancí nebo akcidentům), analogicky však můžeme užít tohoto třídění i tam, kde se zabýváme složenými jsoucny, která ve vlastním smyslu esenci nemají (umělecká díla, instituce apod.). Ve FRBR jsou takto hierarchicky uspořádány tzv. entity 1. kategorie: dílo, vyjádření, provedení a jednotka.

"Rody", "diference", "druhy" a "individua" ve FRBR

Dílo a vyjádření můžeme chápat jako určité kvazi-rody. Provedení je kvazi-druhem, jednotka potom konkrétním individuem (v širokém smyslu: může být individuem i agregátem). Realizace, ztělesnění a ilustrování jsou druhové kvazi-diference. Spojením nejbližšího rodu a druhové diference můžeme vytvářet abstraktní definice. Jednotka je ilustrované provedení. Provedení je ztělesněné vyjádření. Vyjádření je realizované dílo.

Platí, že bibliografické záznamy se vytvářejí zejména na provedení, tedy jisté kvazi-druhy. Je to proto, že ty plně vystihují "esenci" dokumentu. "Rody" jako dílo a vyjádření jsou o provedeních predikovány, jednotky jsou rozsahem bibliografického záznamu.

 

5.4 Pravda bibliografického záznamu

Bibliografický záznam můžeme chápat jako soubor vět (instrumentálních znaků) označujících množinu soudů (formálních znaků) o popisované entitě. Subjektem je daná entita, které jsou přisuzovány (jsou o ní predikovány) určité atributy a vztahy. Odpovídá-li toto přisouzení ve všech oblastech realitě, je bibliografický záznam pravdivý. Pro posouzení pravdivosti můžeme použít Tarského sémantickou teorii pravdy.

Tarského pojetí pravdy, které vědomě navazuje na Aristotela, je korespondenční. Na základě požadavků formální (logické principy) a materiální (korespondence) správnosti Tarski definuje pravdivou větu takto:

Věta „sníh je bílý“ je pravdivá tehdy a jen tehdy, když sníh je bílý.

Dále Tarski zobecňuje předchozí definici takto:

(T) X je pravdivá tehdy a jen tehdy, když p.

T je zde větné schéma, které vzniká dosazením všech ekvivalencí, které mají uvedený tvar. X značí jméno pro větu formulovanou v metajazyce (nebo strukturální deskripci věty v jazyce objektu) a p překlad věty do metajazyka. Zatímco v levé části ekvivalence výraz odkazuje k větě jako materiálnímu individuu, pravá část konstruuje její význam. Významem věty je soud. Věta je pravdivá, když soud, který označuje je pravdivý. Soud je pravdivý, když identifikace predikátu se subjektem odpovídá realitě.

Podívejme se nyní na jednoduchý bibliografický záznam jako soubor vět označujících soudy o entitě provedení knihy Informace, komunikace a myšlení (dále IKaM).



Bibliografický záznam

 Co tento záznam vypovídá o entitě IKaM?

IKaM je napsána Jiřím Cejpkem.
IKaM se jmenuje "Informace, komunikace a myšlení : úvod do informační vědy". (je jmenující se).
IKaM vyšla ve druhém přepracovaném vydání. (je vyšedší).
IKaM vyšla v Praze.
IKaM byla vydána nakladatelstvím Karolinum.
IKaM vyšla v roce 2005.
IKaM má 233 stran.
IKaM obsahuje bibliografické odkazy a rejstřík.
IKaM byla vydána Univerzitou Karlovou v Praze.
IKaM má ISBN 80246107X.
IKaM má za předmět informační vědu a  knihovnictví a sociální komunikaci a informační společnost a informační technologie z hlediska sociálních aspektů.
IKaM je učebnicí vysokých škol.
IKaM je dostupná prostřednictvím e-prezenčky. (!Pozor, pravděpodobně jde o nepravdivý soud!)

Bibliografický záznam je pravdivý, když všechny věty, kterými jsou označeny jednotlivé soudy jsou pravdivé. Bibliografický záznam je nepravdivý, když žádná z vět, kterými jsou označeny jednotlivé soudy, není pravdivá. Pokud je nějaký soud nepravdivý a nějaký pravdivý, můžeme považovat bibliografický záznam za více či méně pravděpodobný na základě Popperova pojetí verisimilitudo.

Karl Raymund Popper vychází při budování své koncepce vědeckého realismu z Tarského korespondenční teorie pravdy, která umožňuje chápat věty jako pravdivé či nepravdivé na základě faktů, které činí věty pravdivými či nepravdivými. Popper uvažuje o vědeckých teoriích a tom, co z nich vyplývá. My analogicky budeme za logický obsah (viz níže) považovat množinu soudů bibliografického záznamu.

Podle Poppera je vědecká teorie A formulována v jazyce L, ve kterém je možné vyslovit množinu pravdivých (T) a nepravdivých výroků (F). Z A jsou pomocí logických pravidel odvoditelné určité výroky g (vyplývání g z A se ve formalizovaném jazyce značí takto: {g | A├ g}), množina těchto výroků se nazývá logický obsah A a značí se jako Cn(A). Průnik logického obsahu A a množiny pravdivých výroků T, tedy Cn(A)∩T, se nazývá pravdivostní obsah A a značí se jako Ct_T(A). Naopak průnik logického obsahu A a množiny nepravdivých výroků F, tedy Cn(A)∩ F, se nazývá nepravdivostním obsahem A a značíme ho jako Ct_F(A).

Blíže pravdě je ta teorie, která obsahuje všechny pravdivé výroky méně pravdivé teorie, popřípadě některé pravdivé výroky navíc. Méně pravdivá teorie obsahuje nepravdivé výroky více pravdivé teorie, popřípadě některé nepravdivé výroky navíc. Na základě této intuice můžeme sestavit definici, podle které je teorie B bližší pravdě než teorie A, pokud platí:



nebo



Bibliografický záznam je více či méně pravděpodobný, když obsahuje některé pravdivé a některé nepravdivé soudy.

 

Doporučená literatura

1. FUCHS, Jiří. 1993. Filosofie. 1. Úvod do filosofie ; Filosofická logika. Vyd. 1. Praha : Československá provincie Řádu bratří kazatelů, 1993. 191 s. ISBN 8090002471.
2. NOVÁK, Lukáš. 2005. Formální logika : aristotelsko-scholastická logika [online]. 31. 1. 2005. [cit. 2011-01-25]. Dostupné z WWW: <http://www.skaut.org/vyuka/abstrakt.doc.
3. SOUSEDÍK, Stanislav. 2006. Identitní teorie predikace. 1. vyd. Praha : Oikoymenh, 2006. 167 s. ISBN 8072981927
4. STODOLA, Jiří. 2011. Rekonstruktivní hermeneutika jako obecná metododologie informační vědy. ProInflow [online]. 31.05.2011 [cit. 14.09.2011]. Dostupný z WWW: <http://pro.inflow.cz/rekonstruktivni-hermeneutika-jako-obecna-metododologie-informacni-vedy>. ISSN 1804–2406.