2. Cíle kursu a jeho filosofická a metodologická východiska

2.1 Cíle kursu

Člověk obvykle nedělá něco pro nic za nic. Máme-li se zabývat tím, co jsme si minule vymezili, je nepochybně nezbytné vědět, proč to děláme a čeho tím chceme dosáhnout. Na otázku proč můžeme dostat přibližně dvě odlišné odpovědi: můžeme odpovědět, že nás daná problematika zajímá, že nás baví, že o ní chceme vědět co nejvíce, nebo můžeme říct, že chceme daný předmět poznat proto, abychom získali užitečné informace k dosažení nějakého dalšího cíle. V prvním případě nás problematika zajímá pro ni samotnou, ve druhém případě nás zajímá vzhledem k něčemu dalšímu. Právě podle tohoto kritéria dělil Aristoteles vědy na teoretické, jejichž cílem je poznání samotné, praktické, které mají vést k nějakému jednání, a produktivní (poietické), které vedou k tvůrčí činnosti mající za výsledkem nějaký hmotný artefakt.



Klasifikace věd podle Aristotela

Poznání je činnost, kterým se mění subjekt poznání, jednání je činnost, která se projevuje navenek a má vést k zdokonalení subjektu, tvoření je činnost, která se projevuje vznikem nějakého nového objektu. Cílem teoretických věd je poznání pro poznání, cílem praktických věd je poznání za účelem jednání a cílem produktivních věd je poznání za účelem tvoření.

Poznání, jednání a tvoření

Ve skutečnosti samozřejmě mezi jednotlivými druhy věd nevede ostrá hranice. Na jedné straně praktické a produktivní vědy využívají poznatků věd teoretických (etika psychologie, ekonomie matematiky, politika sociologie, technika fyziky a matematiky, umění anatomie a psychologie atd. atd.). Na druhé straně praktické vědy a činnosti častokrát určují předmět zájmu věd teoretických. Můžeme si vzpomenout na politický zájem o možnosti fyziky v dobách studené války. V současnosti spíše platí, že každý vědní obor má svoji část teoretickou (základní výzkum) a praktickou (aplikovaný výzkum), ať už jde o obory spíše teoretické jako biologie, nebo spíše praktické jako například strojní inženýrství.

Katalogizace patří spíše k oborům produktivním, i když zejména od 90. let minulého století se rozvíjí i po teoretické stránce. Teorie katalogizace je právě příkladem teoretické vědní disciplíny, jejíž předmět a cíle jsou závislé na potřebách praktického oboru, praktické činnosti - katalogizace samotné (ostatně to je případ i informační vědy jako takové). Mezi důvody, které vedly k potřebě konstituce teoretické vědy o katalogizaci, můžeme jmenovat následující:

• snaha o mezinárodní spolupráci v oblasti katalogizace, která vyvolala požadavek standardizace katalogizační činnosti
• rozvoj informačních technologií a s ním spojená možnost vzájemného sdílení katalogizačních záznamů
• vznik nových dokumentů a médií
• orientace na uživatele
• snaha o vytvoření standardů použitelných pro všechny paměťové instituce

Tyto cíle vedly k postupné "teoretizaci" problematiky katalogizace. Prvním z hnacích motorů byla snaha o mezinárodní spolupráci. V roce 1961 dochází k prvnímu formulování univerzálních zásad katalogizace,  jehož výsledkem jsou tzv. Pařížské principy (Paris principles). V roce 1969 dochází v Kodani ke schůzce katalogizátorů, kde byly dohodnuty zásady, které vedly k obecným standardům pro katalogizaci International Standard Bibliographic Description (ISBD).

Dalším impulz představoval rozvoj informačních technologií a nových médií schopných zprostředkovávat informace. Postupně se rozvíjí mezinárodní výměné formáty katalogizačních záznamů (UNIMARC, MARC 21 aj.). To vyvolalo další potřebu teoretického výzkumu zásad katalogizace. V roce 1990 dochází ke schůzce ve Stockholmu, kde byla formulována potřeba vytvoření základního standardu pro minimální funkčnost bibliografických záznamů z uživatelského hlediska. Výsledná studie (FRBRer) schválená v roce 1997 představuje první ryze teoretické uchopení problematiky katalogizace. Na základě FRBR pak byly vytvořeny nové základní zásady katalogizace.

Ukazuje se však, že vzhledem k jejímu zaměření na knihovny postrádá dostatečnou obecnost, aby mohla být použitelná i pro ostatní paměťové instituce (archivy, muzea). Proto začla práce na objektově orientovaném modelu FRBR (FRBRoo), který je inspirován standardy přijatými v oblasti muzejnictví (Conceptual Reference Model - CRM). Tyto teoretické nástroje se pak postupně odráží v úpravách konkrétních katalogizačních pravidel (AACR2) a výměnných formátů (MARC 21).

Cílem tohoto kursu je přispět k řešení této problematiky zkoumáním dvou otázek:

1. jakým způsobem principy katalogizace a FRBR odpovídají obecné struktuře reality, kterou reflektuje obecná sémantika
2. jak se obecná struktura reality (jíž by obecné principy katalogizace a FRBR měly více či méně odpovídat) odráží v konkrétních katalogizačních pravidlech AACR2

Cílem kursu je tedy, lakonicky řečeno, prověřit životnost principů katalogizace a konkrétních katalogizačních pravidel (protože jen ty jazykové prostředky - včetně katalogizačních pravidel - , které odpovídají struktuře reality, mohou být považovány za dlouhodobě použitelné).

2.2 Filosofická a metodologická východiska

Východiskem pro naše zkoumání bude tradiční filosofický realismus navazující především na dílo Aristotela a jeho následovníků (k tomu viz Jiří FUCHS (1993)). Tato pozice v sobě obsahuje dva základní předpoklady:

1. předpoklad primátu filosofie před speciálními vědami
2. předpoklad hodnoty lidského poznání

Oba tyto předpoklady nejsou v současné době filosofy ani vědci všeobecně akceptované, ačkoliv na nich závisí možnost vědy jako takové. Proti prvnímu stojí zejména takzvaný scientismus, který tvrdí, že veškerá problematika vědeckého poznání spadá do kompetence vědy samotné a filosofie vědou není. Toto stanovisko se však ukazuje jako neudržitelné. Věda v pojetí scientistů je věda speciální, která zkoumá určitý výsek reality (fyzika strukturu hmoty, biologie život atd.). Věda je však určena předmětem, který zkoumá, proto jí přísluší rozhodovat jen o otázkách vlastního předmětu. Žádná speciální věda však nedokáže říct, co věda je a co je vědecké, protože to přesahuje rámec jejícho předmětu (existuje totiž mnoho věd určených mnoha různými předměty). Pokud chceme vědecky určit, co věda je, pak musíme provést filosofickou analýzu, protože filosofie je disciplína, kterou zajímá realita jako celek, ne nějaká její speciální část. Pokud chceme filosofii upřít status vědeckosti, tak to nemůžeme udělat nijak jinak, než prostředinictvím filosofie. Jestliže však výsledkem této analýzy je konstatování nevědeckosti filosofie, tak je to zároveň i tvrzení o nevědeckosti postupu, kterým jsme k tomuto zjištění došli. Má-li existovat možnost vědecky uvažovat o vědě, pak musí být filosofie uznána za vědu, a to vědu z hlediska možnosti vědeckého poznání zcela fundamentální. Důležitost filosofie je patrná zejména v oblasti transdisciplinárních věd (včetně vědy informační), které se pokouší sjednocovat poznatky různích vědních oborů, a tedy různých předmětů zkoumání. I pro náš předmět a cíle je filosofický přístup nezbytný.

Druhý předpoklad, předpoklad hodnoty poznání, který ověřuje filosofická disciplína zvaná noetika, je pro možnost vědy rovněž naprosto nezbytný. Hodnotou poznání se rozumí

1. objektivita
2. možnost dosáhnout pravdy
3. možnost dosáhnout jistého poznání

V přírodních vědách bývají tyto předpoklady přijímány bezděčně, v humanitních vědách bývají naopak často vystaveny kritice. Objektivitou poznání se rozumí, že předmět poznání není zkostruován samotným poznávacím aktem, ale existuje nezávisle na tom, zda je poznáván či nikoliv. V opozici proti tomuto předpokladu stojí různé druhy subjektivismu a konstruktivismu. Pravdou se rozumí shoda mezi poznáním a objektivní realitou. Toto pojetí odmítají různé teorie pravdy jiné než korespondenční, tj. koherenční, pragmatické apod. Jistota poznání pak znamená, že jsme schopni dosáhnout takových poznatků, u nichž víme, že nemohou platit tvrzení vůči nim opačná. K noetickému ukotvení jistoty poznání viz článek Jiřího STODOLY (2011).

Předpoklad možnosti objektivity a pravdy je pro FRBR naprosto nezbytný. Ve chvíli, kdy se zavádí pojmy jako entita, atribut a vztah, pak se předpokládá, že jim v realitě odpovídají reálné objekty a že zavedení těchto pojmů je adekvátní, tj. s realitou korespondující neboli pravdivé. Je zřejmé, že naprostá jistota ve speciálních vědách, ke kterým teorie katalogizace nepochybně patří, není zcela možná, nicméně pro smysluplnost práce je třeba předpokládat, že můžeme dosáhnout jistoty pravděpodobnostní.
  

Otázky do diskuse

• Co nám aristotelské dělení věd a typů činností může prozradit o konstruktivistickém pojetí vědy a vzdělávání?
• Na jakém předpokladu stojí snahy o standardizaci a unifikaci katalogizačních pravidel a jak mohou být tyto snahy zpochybněny?
• Co je nebezpečím těchto snah?
• Znáte nějaké představitele subjektivismu a konstruktivismu?
• Existují nějaké neblahé důsledky scientismu? Jaké?
• Proč je pro informační vědu důležitá filosofie více než pro jiné vědní obory?
• Jaké znáte teorie pravdy?
• Co je překážkou dosažení absolutní jistoty ve speciálních vědách?

Doporučená literatura

1. FUCHS, Jiří. 1993. Filosofie. 1. Úvod do filosofie ; Filosofická logika. Vyd. 1. Praha : Československá provincie Řádu bratří kazatelů, 1993. 191 s. ISBN 8090002471, s. 11-18
2. STODOLA, Jiří. 2011. Rekonstruktivní hermeneutika jako obecná metododologie informační vědy. ProInflow [online]. 31.05.2011 [cit. 14.09.2011]. Dostupný z WWW: <http://pro.inflow.cz/rekonstruktivni-hermeneutika-jako-obecna-metododologie-informacni-vedy>. ISSN 1804–2406.