10. Bibliografický záznam jako znak

V této kapitole se budeme zabývat bibliografickým záznamem jako entitou znakového charakteru. Bude nás tedy zajímat, co jednotlivé typy údajů označují. Řekli jsme, že bibliografické univerzum se skládá z entit, které mají své atributy a mezi nimiž existují vzájemné vztahy. Dále jsme hovořili o tom, že bibliografický záznam se skládá z údajů popisných, které se skládají z osmi kategorií, údajů selekčních, které se dělí na jmenné a věcné, a údajů lokačních, kam patří sigla a signatura, údajů exemplářových a údajů služebních. Nyní zkusíme uvést jednotlivé údaje bibliografického záznamu do vzájemného sémantického vztahu s entitami, atributy a vztahy v bibliografickém univerzu, pokusíme se je tedy interpretovat.

Řekli jsme, že entity 1 typu, které jsou předmětem katalogizace jsou znakového charakteru, ať už jde o znaky instrumentální (konkrétní jednotky) nebo znaky formální (pojmové objekty jako provedení, vyjádření či dílo). Proto katalogizátor svojí činností v podstatě provádí interpretaci, to znamená, že se snaží vyložit, co katalogizovaný dokument sděluje, a přeložit to do uživateli srozumitelného jazyka. Dříve než se pustíme do samotné interpretace údajů bibliografického záznamu, řekneme si něco o teorii interpretace (hermeneutice) vůbec.

10.1 K metodě interpretace

Chceme-li uplatnit hermeneutiku jako metodu, je třeba, aby byla splněna základní podmínka: aby to, co chceme interpretovat skutečně mělo znakový charakter. To je v případě katalogizovaných dokumentů splněno. Jelikož chceme užít hermeneutiku na poli sdělování poznání, přikloníme se k hermeneutice rekonstruktivní, která vychází z realismu, a jejím cílem je co nejpravdivější rekonstrukce významu vykládaného díla. Když si představíme dokument jako soubor soudů označených větami vyslovenými v určitém jazyce (viz kap. 5), můžeme bibliografický záznam chápat jako množinu soudů vyslovených v metajazyce. Bibliografický záznam bude pravdivý, když se množina soudů v metajazyce bibliografického záznamu, bude podmnožinou soudů vyslovených v jazyce dokumentu a dalších zdrojů pojednávajících o dokumentu. Více či méně pravděpodobný bude, čím větší či menší bude průnik množiny soudů označených jazykem dokumentu a jiných zdrojů, s množinou soudů označených jazykem katalogizačního záznamu.

K tomu, aby byla katalogizace co nejpravděpodobnější interpretací dokumentu je třeba dodržovat určité hermeneutické zásady.

Emilio Betti stanovuje čtyři. První dva se vztahují k objektu výkladu, zbývající dva k subjektu interpreta. K daným kánonům patří:

1. zásada autonomie objektu;
2. zásada celkovosti;
3. zásada aktualizace porozumění;
4. zásada adekvátnosti porozumění.

Zásada autonomie objektu učí, že subjekt musí respektovat, co objekt (smysluplná forma) o sobě skutečně vypovídá. Vykladač nesmí do díla přenášet významy, které se v něm nenachází ani z něj nejsou odvoditelné. V technickém smyslu tedy jde o to, aby interpret maximalizoval pravdivostní obsah výkladu a minimalizoval jeho obsah nepravdivostní.

Zásada autonomie objektu katalogizátorovi říká, že se musí snažit v metajazyce katalogizačních pravidel vystihnout skutečný význam dokumentu, aniž by přidával, co dílo přímo neobsahuje či z něj nevyplývá. Tento kánon zmiňuje Ustanovení mezinárodních principů katalogizace, když říká, že „[p]opis a řízené formy jmen by měly být založeny na způsobu, jakým entity identifikují samy sebe.“ Katalogizátor tedy musí respektovat autonomii entit, které popisuje, a záznam přizpůsobit tomu, co samy o sobě vyjadřují.

Kánon celkovosti říká, že dílo je třeba vykládat z celku většího, než je dílo samotné. Je třeba chápat celkový kontext, v němž dílo vzniklo a působí. Je důležité si všímat především souvislostí týkajících se:

1. jazyka díla (je třeba rozumět danému jazyku, ale je také dobré si všímat stylu autora atd.);
2. historické situace, v níž dílo vzniklo a na níž může reagovat;
3. psychologicko-sociálních souvislostí, které tvoří jednak osobnost autora, jednak společenské podmínky.

Uplatnění zásady celkovosti vyžaduje již bibliografický popis, při kterém se vychází z různých pramenů popisu. Hlavním pramenem popisu je obvykle dokument samotný nebo některá jeho část. Když ovšem informace v hlavním prameni popisu chybí nebo je nedostatečná, přihlíží se k dalším pramenům popisu, kterými může být jiná část díla, nebo zdroj stojící mimo dílo. Již při bibliografickém popisu tedy musí katalogizátor přihlížet k celku většímu, než je dílo samotné. Markantní je to při volbě věcných selekčních údajů, kdy musí katalogizátor zařadit dílo do kontextu určité národní literatury, vědního oboru a podobně. Ve vědních oborech často dochází k posunu odborné terminologie, takže starší dílo může užívat termínů, které už nejsou aktuální. Na terminologii má také vliv kulturní prostředí, do jehož rámce je třeba dílo zařadit (viz sociální informatika v SSSR vs. informační věda v USA). Katalogizátor tedy musí přihlédnout ke kontextu, v němž dílo působí, má-li zvolit vhodný výraz selekčního jazyka. Ustanovení mezinárodních principů katalogizace zdůrazňuje vzájemnou konsistenci záznamů, což znamená, že je třeba brát v potaz širší souvislosti: „Popis a tvorba selekčních údajů by měly být standardizovány v nejvyšším možném rozsahu. Zajistí se tak větší konzistence, která zvyšuje možnost sdílení autoritních a bibliografických záznamů.“

Zásada aktualizace porozumění učí, že při interpretaci je aktualizována (a je to plně oprávněné) ta část významu díla, která odpovídá předpokladům spojeným se subjektem (otázka tzv. předporozumění). K těmto předpokladům patří osobnost subjektu, sociokulturní prostředí, v němž se pohybuje, jeho celkový kulturní rozhled (horizont) i rozsah jeho odborných znalostí. Subjekt sám určuje, jaké dílo bude interpretovat, jaké přitom položí otázky, jak bude postupovat při jejich zodpovídání – tedy jakou část významu díla a jak rekonstruuje. Zásada aktualizace porozumění dává vykladači jistou svobodu, která však končí tam, kde začíná kánon autonomie subjektu.

Zásada aktualizace porozumění říká, že rekonstrukce díla prostřednictvím katalogizačního záznamu se bude lišit na základě toho, jaký katalogizátor záznam vytvářel. Dobrý katalogizátor především musí mít elementární znalosti světových jazyků, ovládat jazyk pravidel katalogizace, mít přehled o jednotlivých vědních disciplínách a jejích pojmech atd. Na mnoha faktorech však závisí, jak velkou část obsahu díla se katalogizátorovi podaří rekonstruovat a zda půjde o část, která je opravdu podstatná. Elementární požadavky na stanovuje Ustanovení mezinárodních principů katalogizace, podle něhož „[m]ěly by se používat pouze prvky popisu a selekčních údajů, jež jsou potřebné k uspokojení požadavků uživatele a nezbytné pro jednoznačnou identifikaci entity. [...] Datové prvky by měly být bibliograficky významné.“81 Katalogizátor tedy musí mít přinejmenším takový rozhled, aby dokázal vystihnout to, co je pro katalogizovanou entitu podstatné.

Zásada adekvátnosti porozumění říká, že ten který interpret může dané smysluplné formě více či méně adekvátně rozumět. Schopnost adekvátně porozumět je dána duchovní blízkostí subjektu autora blízkosti subjektu vykladače. Nejadekvátněji rozumí smysluplné formě vykladač, který je kongeniální s jejím autorem.

Míra adekvátnosti porozumění popisovanému dokumentu je závislá na osobnosti katalogizátora. Katalogizátor, který nemá znalost daného oboru bude schopen vystihnout obsah díla jedním obecným termínem, zatímco katalogizátor, který se v dané problematice orientuje dokáže identifikovat mnohem větší množství prvků, které korespondují s obsahem díla. Nicméně protože se katalogizátor obrací na širokou skupinu uživatelů, měl by tomu být přizpůsoben i způsob, jakým tak činí (tato odpovědnost leží především na tvůrcích katalogizačních pravidel). Ustanovení mezinárodních principů katalogizace zdůrazňuje srozumitelnost katalogizačních záznamů běžnému uživateli: „Slovní zásoba, používaná při popisu a tvorbě selekčních údajů, by měla být v souladu se slovní zásobou většiny uživatelů.“

10.2 Interpretace údajů bibliografického záznamu

Selekční údaje jmenné (hlavní záhlaví): Odkazuje k reálným osobám nebo korporacím prostřednictvím atributu jméno osoby či korporace s ohledem na vztah "být tvůrcem/realizátorem" díla/vyjádření, jehož provedení je v katalogizováno, nebo odkazuje k dílu/vyjádření prostřednictvím atributu název díla či vyjádření, jehož provedení je katalogizováno. Hlavní záhlaví uvádí do vztahu "být autorem/realizátorem" díla či vyjádření katalogizovaného provedení (v případě personálního a korporativního záhlaví), nebo na vztah "být ztělesněním/realizací" v případě záhlaví názvového.

Popisné údaje
Údaje o názvu a odpovědnosti. Syntaktická struktura (popsány jsou pouze nejtypičtější varianty):

Název. Označení části, Název části [obecné označení druhu dokumentu] : podnázev / Údaje o odpovědnosti.

Sémantická interpretace. Atributy provedení: Název provedení, forma nosiče, údaje o odpovědnosti (údaje o odpovědnosti odkazují k reálným osobám či korporacím a uvádějí rovněž do vztahu k dílu či vyjádření, ale zde jsou chápány jako atribut provedení, to znamená, že jsou přebírané údaje v díle skutečně vyjádřeny).

Údaje o vydání
Syntaktická struktura:

Údaj o vydání,_doplňkové informace / údaj o odpovědnosti k vydání

Sémantická interpretace. Atribut provedení: Označení vydání.

Specifické údaje.

Syntaktická struktura. Různá u různých typů dokumentů.

Sémantická interpretace.